ECCE HOMO („Hle, člověk!“)
Velikost člověka nebo jeho hodnota se často měří podle toho, jak žil. U Krista jí však vidíme nejen v tom, jak žil, ale také v tom, jak zemřel.
Mudrci z Východu, o nichž čteme v Bibli, mu hned na začátku jeho života přinesli tři dary: zlato, kadidlo a myrhu. Tyto dary hluboce a prorocky symbolizovaly Kristovu identitu: zlato – Král, kadidlo – Bůh a myrha – Oběť. Mimochodem, neznáme přesný počet „mudrců z Východu”. Známe ovšem počet darů. Byly tři. Z toho vychází logický úsudek – tři králové.
Ježíš přišel jako Bůh a Král v jedné osobě, který se narodil jako obětní beránek, aby zemřel za hříchy tohoto světa. Proto se o Velikonocích pečou beránci. Bylo to přesně během židovské Velké noci, kdy byl Ježíš zatčen, potupně odsouzen, tlučen, popliván, zesměšněn, bičován a nakonec ukřižován. Mimochodem, při takzvaném “soudu“ porušili židovští náboženští vůdci přes dvacet svých vlastních zákonů, ale ty zde nyní nebudeme jmenovat.
Důležité je si uvědomit, že Ježíš byl ukřižován právě v době oné židovské Velké noci – Pesachu. Jedné z nejvýznamnějších událostí biblických dějin, kdy Bůh vyvedl hebrejský národ ze 400 let trvajícího otroctví – takzvaný Exodus z Egypta. Předpokládá se, že tato událost se odehrála kolem roku 1200 př. n. l. a je popsána ve 2. knize Mojžíšově (Exodus). Hebrejský národ byl v Egyptě v otroctví a pod krutou tyranií. Odhaduje se, že šlo o tři až pět milionů lidí. Z tohoto příběhu je patrné, že Bůh nenávidí otroctví a jakoukoli sociální nespravedlnost. V prologu Desatera se nepředstavuje jako: „Já jsem Bůh, váš Pán, který stvořil nebe a zemi“, ale jako: „Já jsem Hospodin, váš Bůh; Já jsem vás vyvedl z Egypta, z domu otroctví”.
Význam slova „pesach“ je přeskočit nebo také přejít. V tu Velkou noc byl totiž Pánův anděl seslán hubit vše prvorozené v Egyptě. Byla to poslední, tzv. desátá rána Božího hněvu, seslána na Egypt. Prostřednictvím Mojžíše a Árona Bůh přikázal Hebrejům, aby připravili obětního beránka a jeho krví pomazali nadpraží a zárubně dveří každého hebrejského domu. Tímto způsobem se Bůh smiloval nad všemi hebrejskými prvorozenými. Pánův anděl proto prošel příbytky všech Izraelitů. Teprve po smrti všech egyptských prvorozených dovolil faraon Hebrejcům opustit Egypt. Exodus se stal ústředním bodem celých hebrejských dějin a položil základy existence Izraele jako svobodného národa. A tato událost se stala předzvěstí toho, co se odehrálo o 1200 let později.
Právě během tohoto svátku se naplnila slova hebrejských proroků a Ježíš Kristus se stal Božím Beránkem, který snímá hříchy celého světa. Spasitelem, který zachraňuje lidi z moci otroctví hříchu a z pekla. Prolití jeho krve bylo nezbytné. Ježíš Kristus nemohl zemřít jen tak ledajakou smrtí. Musel zemřít na kříži a v přesně stanovený čas. V Bibli čteme o pokusech zabít Ježíše různými způsoby, které se nevydařily. Ježíš to komentoval slovy: „Můj čas ještě nenastal.”
Musel zemřít o svátosti velikonočního beránka, na památku Velké noci Exodu. Odtud název Velikonoce. Byl to Velký pátek, kdy Ježíš Kristus ukřižován nesl naše hříchy. Ještě předtím než se tak stalo, čekalo Ježíše římské bičování na rozkaz římského Piláta. Zastavme se na chvíli u této postavy. Pilát se celkem šestkrát pokusil Ježíše Krista osvobodit. Po prvních třech pokusech se rozhodl nechat ho zbičovat. Byl to určitý kompromis. Doufal, že tím Židy uspokojí. V tom čase existovaly v Judsku dva druhy bičování: židovské a římské. To židovské je známé jako „40 bez jedné“. Podle židovského zákona nesměli nikomu dát více než 40 ran. Pavel Apoštol říká, že židovské bičování podstoupil pětkrát. Ježíš Kristus však podstoupil římské bičování, které bylo nesrovnatelně tvrdší. Počet ran nebyl nijak omezen. K rukojeti biče byly připevněny dlouhé pruhy kůže, které zasáhly celé tělo. Na konci každého pásu byl připevněn hřeb, ostrý kus kovu nebo ostrá ovčí kost. Postupně se tak obnažily svaly i kosti. Zasaženy byly záda, boky, hrudník i obličej. Dokonce ani rodinní příslušníci jen těžce rozeznávali tvář svých bičovaných. Izaiáš o tom prorokoval v 52. kapitole, 15. verši: „Tak bude jeho vzhled znetvořen nad ostatní lidi a jeho podoba nad syny lidské.” A jako by to nestačilo, vojáci mu udělali trnovou korunu a nasadili mu ji na hlavu. V Izraeli mají trny ostré jako břitva. I malý pohyb zraní člověka do krve. Vojáci bili Pána Ježíše i po hlavě s trnovou korunou. Pilát doufal, že to bude stačit a znovu vyhlásil před zástupem Ježíšovu nevinu a prohlásil: “Hle, člověk” (Jan 19,5) Existují zprávy, které popisují, jak se ukřižovaní lidé chovali. Vykřikovali ty nejhorší kletby. Ježíš přijal své utrpení mlčky. A modlil se slovy: „Otče, odpusť jim. Neboť nevědí, co činí.“ Před přibitím na kříž dostávali oběti lék na tišení bolesti – nápoj otupující vnímání. Směs vyrobenou z myrhy, žluči a vína. Ježíš tento nápoj odmítl. Na kříži byl celkem šest hodin. Snášel veškerý Boží hněv. Bylo na něj uvaleno veškeré prokletí za hříchy lidstva. Proto nás Boží hněv v Kristově krvi “přechází a přeskakuje”.
V předvečer svého ukřižování jedl Ježíš se svými učedníky takzvanou poslední večeři – velikonoční chléb a víno, jak bylo během tohoto svátku obyčejem. Té noci lámal chléb a prorocky učedníkům oznámil: „Toto je mé tělo a toto je má krev, nové smlouvy. Tak čiňte na mou památku.”
Přibližně o dvanáct hodin později, po zápase na kříži zvolává: „JE DOKONÁNO!” a předává svého Ducha do Božích rukou. Boží beránek.
„Byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění.“ Římanům 4:25
Pro Heavenly Paper napsala Karin Vik