Tys má naděje, Panovníku Hospodine; od mládí mám k tobě důvěru.

Ž 71:5

V mé práci se často setkávám s mladými lidmi, kteří bojují s nejistotou nebo bolestí a tehdy vyhledají pomoc, kterou se jim snažíme nabídnout. Naposledy vběhla dovnitř dívka, nazvěme ji Terka, a nadšeně vykřikla: „Stalo se to! Manifestovala jsem to každý den a stalo se to. Moje sestra manifestovala, že bude mít prvního chlapečka a druhou holčičku a také se to stalo. A že bude mít dobrého muže a podařilo se. Tak jsem manifestovala pěkného frajera a přišel!” Usmála bych se, ale tak mě tohle prohlášení o manifestování šokovalo, že jsem zůstala jen stát s otevřenou pusou. Manifestování jsem předtím zachytila jen ve filmech o hippie komunitách v Kalifornii a nikdy jsem se s tím nesetkala živě. Natož mezi křesťany. U mladých lidí, kteří vyrostli v církvi.

Začala jsem přemýšlet nad tím, zda manifestování není jen lidská touha po naději, jen nasměrovaná mimo Pána Boha.

15-letý Matej mi zase řekl, že když se jednou ve škole snažil povzbudit spolužáka, aby měl naději, byl označen za naivního.

Naděje není ani Terčino manifestování a ani naivita, ze které byl obviněn Matěj. Není to dokonce ani životní optimistus. Je to mnohem víc. Napadlo vás někdy, proč se v Božím slově znovu a znovu připomíná naděje? V Bibli je vyvýšena na úroveň a důležitost lásky a víry. Nevím, jestli jste někdy v životě potkali člověka, který se speciálně vyznačoval nadějí. Já ano a můj pocit z nich byl, že i když nevědí úplně přesně, co je čeká a v současnosti to vypadá nepravděpodobně, vědí, kým je můj Bůh, jak věrným se už ukázal a to je naplňuje nadějí. Vědí, že pro ně chce dobro. A tak je snadné mu důvěřovat. Jedním z těch lidí je pro mě právě Matěj. I když je mu jen 15 let.

Maruška Skoncová,
Zera, Bardějov