V té naději jsme byli zachráněni; naděje však, kterou je vidět, není naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal?

Rim 8:24

Naděje má v sobě neskutečnou sílu. Naděje dokáže přeměnit beznadějné místo na místo plné naděje. Naděje dává formující novou sílu a radost do života jako takového a bez ní neumíme dlouho žít. Někdo svou naději vkládá do lidí a vztahů, někdo do úspěšné práce, někdo do svých dětí, někdo do materiálních věcí, ale kamkoli ji dáváme, se nám může stát, že o ni jednou přijdeme a ztratíme ji.

Velmi dobře si pamatuji ve svém životě na období, kdy jsem ji úplně ztratila… Nacházela jsem se na místě, že jsem ji uměla mít pro jakoukoli situaci, jakéhokoli jiného člověka, ale neměla jsem ji pro sebe osobně a ani pro svůj život.

Možná znáte ten pocit, když přijdete o milovaného člověka a najednou se Vám mnohé věci, ve které jste předtím věřili, zhroutí jako domeček z karet. Mně se stalo něco podobného, a proto se dnes umím upřímně vcítit do lidí, kteří přišli o svou naději na nějaké období v životě.

Já osobně jsem ztratila naději v období, kdy jsem už měla jednoho syna Davídka, a čekala jsem druhého syna. Těsně před porodem jsem přestala cítit pohyby miminka v bříšku, a tak jsme navštívili lékaře, který nám už jen se smutkem v hlase oznámil, že miminku přestalo bít srdíčko. Pamatuji si na tu bolest, na tu hlubinu nepředstavitelné cesty, která mě čekala, jako by se to stalo včera. Když nosíte miminko pod srdcem tak dlouho, jednoduše s ním splynete, povídáte si s ním, těšíte se už na něj a neskutečně ho milujete…

Někde v tomto období jsem ztratila svou naději. Nejenže jsem přišla o svého milovaného Jonatánka, ale ztratila jsem chuť do života a naději na každý den, kterou jsem tak moc potřebovala. Měla jsem pocit, že nemám za kým jít, že mi nikdo nebude úplně rozumět a ani nebude umět pochopit hloubku bolesti ze ztráty, která byla pro mě tak reálná, dennodenní, těžká a bolestivá.

Dnes s odstupem času vím, že jediný, kdo mi mohl úplně rozumět a pohladit mou duši a ducha byl můj Nebeský Otec. Není hlubší jistota a naděje, kterou my jako věřící lidé můžeme nalézt v Tom, který nás stvořil, a tedy nás dokonale zná. Vidí naše vstávání, vidí i naše lehání, slyší naše volání a má neustálou naději i tam, kde jsme ji už dávno ztratili. V Bibli v Žalmu 34:19 se píše jeden verš: „Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkroušeni v srdci, zachraňuje ty, kdo mají zdeptaného ducha.“ Dále se píše: „Neochvějně držme své vyznání naděje, neboť ten, který dal slib, je věrný…“ (Žd 10:23)

Bůh Otec nezná slovo beznaděj, neboť On sám je plný naděje pro každou situaci, ve které se právě nacházíme. Naděje do mého života se navrátila tehdy, když jsem Mu podala svou ruku a On mě vytáhl z hlubin toho nejhlubšího dna oceánu, kde jsem jen plakala a truchlila. Nově nalil jakoby až fyzicky naději do mého nitra přesně v té době, kdy jsem to nejvíce potřebovala a změnil mé srdce. Nepřejde den, kdy bych si nevzpomněla na svého milovaného synka, ale s důvěrou v opětovné setkání s ním se dívám na každý jeden den.

Někdo mi jednou řekl povzbuzující slova, že to, co se narodilo, už neumírá. Nejvíce mě však tehdy utišila slova mého manžela Vladka, který mi řekl, že Jonatánko už bude navždy mým synem, i když ho zde nemůžu mít fyzicky, ale v srdci ho nosím každý jeden den i mé děti, které zde na zemi reálně mám.

Velmi inspirující v té době byl pro mě osobně příběh Horatia Spafforda, který přišel v hlubinách Atlantského oceánu o své čtyři milované dcery, přičemž nejmladší měla jen 18 měsíců. Velkou námořní loď zasáhlo neštěstí, kde zemřelo 226 lidí a mezi nimi jeho čtyři dcery, přičemž to přežila jen jeho milovaná manželka Anna. Po smrti těchto krásných dcer přichází Horatio na místo, kde nedaleko zemřely jeho čtyři dcery a na stejném místě napsal jednu z nejkrásnějších hymen, kterou zpíváme dodnes a jmenuje se It is well with my soul… v překladu Moje duše je v pokoji…

Z úspěšného obchodníka se stává člověk, který miluje Boha celým svým srdcem a uklidňuje jeho truchlící manželku, a píše jednu z nejkrásnějších hymen světa pro Toho, který mu nalil novou naději do jeho nitra.

Přestože jsem já svého synka držela v náručí jen pár minut, můžu dnes s odstupem času říct, že mě to změnilo navždy.

Změnilo to můj pohled na život, na různé situace, přes které procházíme a věčnost se mě dotkla natolik, že už nikdy nebudu stejná. Naděje se dnes již stala mým životním mottem, neboť jsem poznala místo, kde jí je dostatek pro každý jeden den a poznala jsem místo nevyčerpatelné naděje, dokud je pro mě Bůh Otec sám. Žádné místo není tak beznadějné, že bys to nemohl/nemohla předat svému milujícímu nebeskému Otci, který Ti touží dát i na dnešní den přesně tolik naděje, kolik potřebuješ.

Martina Žáková
Otcov dom, Bratislava